Dvě reportáže ze zkoušek 2007

Už jsme Jiní…

Ahoj, já jsem XXXX, nemohu vám vlastně prozradit nic, ani své jméno. Jediné, co vám řeknu je, že jsem členem Noční hlídky a že jsem Jiný. Ještě vám povím svůj příběh:

Jednoho dne se nás pár sešlo na místě A a jeli jsem do bodu B. Odtud jsme přesedli a jeli do místa C. Tam jsme se konečně ubytovali v místní základní škole. Toto celé dění se dělo, aby se ověřily naše schopnosti a my mohli být ještě lepší, než předtím. Nemazlili se s námi. Sotva jsme vybalili své věci, už nás převlékli do stejnokrojů a posadili do zkušebny, kde jsme psali test. Byl náročný. Po dvou hodinách byl ukončen. A aby nezaspaly naše končetiny a byli jsme otestováni se fším fšudy, chodili jsme po místnosti a  napodobovali jsme stroje. Zajímalo by mě, jaký to mělo skrytý smysl… Pak, abychom skloubili a natrénovali mysl i pohyby dohromady jsme řešili historii, jakože fááákt hodně dávnou. Opět sem nepochopil, co má s otestováním společného Daidalos a Íkaros… Nakonec jsme kódovali kdejaké hloupé texty a melodie. Po zdařilém, či nezdařilém kódování jsme se konečně mohli uvést do spánku.
Ráno nás pomocí novodobých přístrojů ze šesti strunami vzbudili. Pozřeli jsme další informace pomocí podávaného jídla. Mysleli jsme, že už je to vše a že už bude jen zábava, ale to my, Jiní, asi nemůžeme mít takové myšlenky. Bo ihned po snídani jsme byli rozděleni do skupin a ze všeho byli znovu přezkoušeni ústně. Už jsem toho měl dost, hlavu sem měl úplně prázdnou, už mi to nemyslelo, asi jsem polevil a nemá smysl pokračovat dál. Ale ne, všichni jsme polevili, proto byla potřeba si odpočinout… Po chvíli relaxace nás opět  uvedli do jiného prostoru, nebo času, kdo ví... Tam jsme dostali info a byli jsme uzavřeni na místním sociálním zařízení. Zde byla spousta úkolů, kde kdo si řekl, že to pro nás Jiné není žádný problém, ale z dvaceti úkolů jsme dali asi šest. Byli jsme tam dlouho, moc dlouho na to, abychom na tento zážitek vzpomínali…
Ráno, pár hodin poté, co nás propustili z onoho vězení jsme se vrátili v čase zpět na začátek té noční akce. Probrali jsme všechno dopodrobna a uznali svoje chyby, nebo si je alespoň uvědomili. Poté jsme byli ozkoušeni, asi, aby zjistili, zda jsme schopni dovést životy všech lidí do bezpečí, náš výstup při jakýchsi schůzkách… Tím naše práce skončila, už nás čekaly jen odměny, postupy a propady… Nejen práce, ale i zábava a smysl našeho života skončily. Někdo absoloval úspěšně a těm gratuluji a někdo neúspěšně a těm též gratuluji…
Tímto mé vyprávění o sobě a zbytku Jiných končí. Sbohem a doufám, že se ještě někdy uvidíme…

          XXXX

Chtěla jsem si zahrát na mecenášku, tak jsem se rozhodla něco málo napsat. Tentokrát to však nebudu tak moc přehánět... 

     Sraz jsme měli v Krpoli. Tam jsme se naskládali do vlaku a směle vyrazili směr Tišnov. V Tišnově jsme se z vlaku zase vysypali a nechali svá ctěná zavazadla naložit do auta. Autobusem jsme se dostali až k základní škole v Lomnici, která se měla na další dvě noci stát naší ubikací.
     Některé docela zarazilo, že jsme téměř bezprostředně po příchodu začali s prvními testy. Já jsem k nim patřila. Nicméně myslím, že jsem se s tím nějak vyrovnala. Na napsání testů jsme měli dvě minuty a po skončení tohoto trápení jsme byli rádi, že si můžeme protáhnout ztuhlé končetiny lehce pohybovými hrami. Večer jsme si zapěli pár pěkných písní a s obavami, co se bude dít další den, jsme se zakuklili do spacáků a nechali si zdát o metodice, zdravovědě, historii a všem tom ostatním.
     Ráno jsme vydatně posnídali svých buchétek a psychicky se připravili na praktické zkoušky. A celý zbytek odpoledne už se jen zkoušelo, zkoušelo a zkoušelo...
     V podstatě celý tento den byl velice náročný, ale nakonec jsme se všichni nějak (záhadně) dostali do spacáků a podařilo se nám usnout tak tvrdě, že jsme o tom ani nevěděli...
     Ráno nás vzbudily líbezné tóny kytary. Dovlekli jsme se do kuchyně, kdy jsme pojedli něco housek a marmelády. Rozděleni do skupin jsme pokračovali schůzkami. Některé možná trochu znervózňovaly hladové pohledy přihlížejících hodnotících, ale nakonec jsme se všichni poučili, co jsme dělali dobře, co nedobře a co úplně špatně:).
     Mezitím čas trochu pokročil a my začali aktivně balit své batohy. Rozdělili jsme se do úklidových čet a uklízeli a uklízeli...
     No a pak už to přišlo. Situace byla stále vypjatější. Vyhodnocení bylo vyhodnoceno, dekrety napsány, trička připravena...no prostě bylo po tom. Následovalo slavnostní odekretování těch, co rádcáky udělali a  focení všech účastníků kurzu. Pak už jsme se jen nasypali do dopravních prostředků a odfrčeli do Brna...
Závěrem bych chtěla pogratulovat všem účastníkům, že celý ten maraton přežili a samozřejmě organizátorům a celému teamu za skvělou práci.

Tato pseudo reportáž nebyla napsána za účelem zisku. Prosíme, abyste nenapodobovali nic, co je tu napsané. Je to jen reportáž. Mohli byste si ublížit...

Werka